Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

Boston BruinsTeam Boston BruinsBoston Bruins

 

 

 

 

Bostonští Medvědi byli prvním americkým klubem, jemuž se podařilo získat licenci ke hře v NHL. Stalo se tak 1. listopadu 1924 a s příchodem Bruins se počet klubů ligy zvýšil už na pět, respektive na šest, protože spolu s Bostonem se novým klubem stali i Montreal Maroons. Boston Bruins jsou tak vlastně druhým nejstarším klubem, který pod stejným názvem prošel do dnešní NHL. První americký klub zahájil v soutěži pěkně od podlahy a dokazoval, že rozšíření soutěže na jih od Kanady bude mít výrazný podíl na rostoucí kvalitě NHL. Již po páté sezóně zvedl kapitán Bostonu nad hlavu Stanley Cup. Ale vezměme to popořádku.

Manažerem týmu byl od vstupu do soutěže až do své smrti v roce 1954 Art Ross, který byl také v letech 1924-28, 1929-34, 1936-39 a 1941-45 koučem Bostonu. Dva ze tří triumfů ve Stanley Cupu z období Rossova manažerství však mají na svědomí jeho „chvilkoví“ zástupci na místě kouče. Na zisku poháru v roce 1929 se jako kouč podílel Cy Denneny a o deset let později byl trenérem týmu Cooney Wailand, oba bývalí Rossovi svěřenci z prvních let účinkování v NHL. Tedy z let, v nichž Boston vévodil Americké divizi, v níž celkem sedmkrát zaujal první příčku.

Kromě těchto dvou jmenovaných se na úspěšné sérii klubu podíleli i další významní hráči. Vedle brankáře Tiny Thompsona to byli i Eddie Shore, Lionel Hitchman či Dit Clapper. Clapper byl také u dalších dvou pohárových zisků v letech 1939 a 1941, kdy jeho spoluhráči byli takoví velikáni historie NHL jako Frank Brimsek, Roy Conacher, Bobby Bauer, Woody Dumart, Bill Cowlay a také Milt Schmidt. Ten stál v různých funkcích na střídačce týmu i v éře 1950 - 1967, v níž se Bruins postupně propadali až na poslední příčku ligové tabulky.

V roce 1967 došlo nejen k rozšíření NHL, ale i ke změně na postu manažera Medvědů. Stal se jím právě Schmidt, kterému se podařilo postupně vybudovat velice kvalitní tým. Nejvýznamnější období pro Bruins přišlo až v první polovině sedmdesátých let. Tehdy se mužstvo po osmi hubených letech, strávených na poslední příčce, vrátilo na výsluní zámořského hokeje.

V letech 1967 - 1974 se Medvědi ve Východní divizi umístili třikrát na prvním a třikrát na druhém místě a v letech 1970 a 1972 vybojovali Stanley Cup. Na těchto úspěších měli svůj podíl i trenéři týmu - Harry Sinden a Tom Johnson. Prvně jmenovaný se pak v roce 1972 stal nástupcem Milta Schmidta na postu generálního manažera.

Tuto éru tzv. „Big Bad Bruins“ (Velkých zlých medvědů) charakterizují především dvě jména - Phil Esposito a Bobby Orr. První se stal pětkrát nejproduktivnějším hráčem NHL a překonal hezkou řádku rekordů, druhý zase svým ofenzivním pojetím hry vyvrátil dosavadní teorie o hře obránců a znamenal svým způsobem revoluční předěl v jejím chápání. Vedle těchto nesporně velikých postav celé historie NHL zde působili i další skvělí hráči. Jména jako Garry Cheevers, Don Awrey, Ken Hodge, John Bucyk, Wayne Cashman, Derek Sanders, John McKenzie či Don Marcotte, to byly ve své době pojmy.

Po dvou triumfech ve finále Stanleyova poháru 1970 a 1972 padla v dalších letech na Bruins hluboká krize, která se ještě prohloubila v roce 1979 po rozhodujícím finálovém zápase Adamsovy divize proti Montrealu. Až do závěrečných minut tohoto utkání Bruins o gól vedli. Pak bylo mužstvo koučované svérázným Donem Cherrym potrestáno vyloučením za to, že mělo na hřišti o jednoho hráče víc. Canadiens v přesilovce skóre vyrovnali a v prodloužení nakonec vyhráli. Od té doby Harry Sinden stále tvrdí, že ve staré montrealské hale Forum bydlí duchové obracející osud ve prospěch Canadiens.

V  osmdesátých letech obsazoval Boston vždy čelní pozice své divize, i v rámci celé NHL patřil k nejlepším týmům. V letech 1983 a 1990 se Bruins dokonce v ligové tabulce umístili nejvýše. O tehdejších kvalitách klubu nejvíce svědčí nepřetržitá účast v play off od roku 1968 do roku 1996. Po reorganizaci v roce 1981 bostonští poněkud dopláceli na silné obsazení své skupiny. Vedle Bostonu tu totiž působili i Montreal, Buffalo, Hartford a Quebec, když zejména Montreal byl po dlouhá léta „strašidlem“ Bostonu v pohárových bojích. Komplex Canadiens už Medvědy provází od čtyřicátých let. Kdykoli na sebe tito dva soupeři v play off narazili, skončil duel vítězstvím montrealského týmu. V době společné divize se pravděpodobnost vzájemného souboje ještě zvýšila a od čtyřicátých let se poprvé podařilo zvítězit Bostonu až v roce 1988 - po sedmnácti pohárových porážkách. Toto vítězství pak bostonským pomohlo až k postupu do finále - po deseti letech - ale jak v roce 1988, tak i v roce 1990 ztroskotali na Edmontonu Oilers.

V těchto finálových sériích se klub opíral o fantastické výkony obránce a kapitána týmu Raymonda Bourquea, několikanásobného držitele Norrisovy trofeje a opravdového nástupce Bobbyho Orra. Bourque byl, stejně jako Orr, téměř neomylný v defenzívě, navíc střílel více branek než mnozí útočníci.

Nejúdernější útočnou řadu týmu tvořili houževnatý Cam Neely a rychlí bruslaři Craig Janney a Bob Joyce. Ozdobou týmu byly i výkony brankáře Andyho Mooga, získaného po Olympijských hrách 1988 právě z Edmontonu, jehož hlavní motivací bylo dokázat, že byl v Oillers brankářskou dvojkou neprávem.

Přesto se Bruins postupně stále více stávali týmem, představující soubor po většině neopěvovaných hráčů, které charakterizují slova Raymonda Bourquea: „Jsme mužstvem, které žije z těžké a usilovné práce.“ Na této vlastnosti nezměnilo nic ani přestěhování klubu ze stařičké Boston Garden do nové luxusní haly Fleet Center, komplexu za 160 milionů dolarů.

V devadesátých letech se v týmu mihly některé velké hvězdy NHL, jako byli například nadaný tvůrce hry Adam Oates, Rick Tocchet, Kevin Stevens či brankář Bill Ranford. Ani oni však v play off výraznější úspěch nezařídili.

A Bruins klesali dál. V sezóně 1998-99 Boston, opírající se především o výkony brankáře Byrona Dafoea, porazil v prvním kole play off podle očekávání Carolinu, pak však nestačil na Buffalo. Dlouholetý kapitán Ray Bourque, který právě v tomto ročníku vyrovnal rekord NHL v počtu branek vstřelených obráncem, se tak vytouženého Stanley Cupu opět nedočkal. A to ještě nikdo netušil, že to bylo vůbec naposledy, co si velký Raymond ve vyřazovacích bojích za Medvědy zahrál.

Následující ročník 1999-2000 byl pro Bruins jedním velkým zlým snem. Mužstvo od začátku sezóny provázela zranění klíčových hráčů, později přišel hrůzostrašný likvidační faul veterána Martyho McSorleyho na Donalda Brasheara z Vancouveru a všemu nasadil korunu Bourqueův odchod do Colorada, se kterým Ray v roce 2001, na úplný závěr kariéry, Stanley Cup konečně získal.

V Bostonu si o něčem podobném mohli nechat jenom zdát. Dokonce i účast v play off zůstala pro Bruins dvakrát za sebou nad jejich možnosti. Poslední, respektive předposlední místo v Severovýchodní divizi bylo pro slavný klub zajisté velmi hořké zklamání. K lepším výsledkům Medvědům v sezóně 2000-01 nepomohl ani výborně hrající první útok kapitána Jasona Allisona, do kterého perfektně zapadl Bill Guerin z Edmontonu. Špatná obrana a především časté absence chronickými zraněními pronásledovaného gólmana Dafoea vykonaly svoje. Nic s tím neudělal ani proslulý železný trenér Mike Keenan.

Během léta 2001 vydalo vedení Bostonu (už s novým koučem Robbie Ftorekem) na trhu s volnými hráči víc peněz, než je u nich obvykle zvykem. Pro větší údernou sílu získali Lapointea, Zamunera a Pellerina. Obranné řady posílil veterán tvrdého stylu O´Donnell. Při prvním ligovém zápase se Medvědi navždy rozloučili se svým legendárním obráncem Rayem Bourquem, jehož číslo 77 slavnostně vyvěsili pod strop haly FleetCenter.

Bostonští vletěli do sezóny jako smečka hladových medvědů a nic na tom nezměnila ani původně kritizovaná výměna Jasona Allisona do Los Angeles za Jozefa Stümpela a Glena Murrayho. Skvělým vůdcem týmu se stal Joe Thorton, jenž se dlouhou dobu pohyboval v elitní společnosti nejproduktivnějších hráčů ligy. Jeho tým po celý rok předváděl hokej prvotřídních kvalit a do vyřazovacích bojů vstupoval dokonce z prvního místa Východní konfrence. Kdo mohl tušit, že v něm tvrdě narazí na Montreal, jenž se do play off dostal až na poslední chvíli.

Velmi podobně probíhal i následující ročník. Po dvou měsících měl Boston bilanci 19-4-3-1, válcoval jednoho soupeře za druhým, aby následně prohrál čtrnáct z osmnácti duelů. Jistě k tomu přispěl i odchod Byrona Dafoea, místo něj se v bráně točila dvojice Steve Shields a Jeff Hackett, tedy spíše gólmanský průměr. Po nepřesvědčivých výsledcích nahradil Ftoreka dočasně generální manažer Mike O`Connell a Bruins proklouzli do play off ze sedmého místa. Kapitán Thornton si připsal 101 bodů, čímž se vyhoupl mezi opravdové hvězdy ligy, ale ani jeho schopnosti nestačili v prvním kole na pozdějšího vítěze Stanley Cupu z New Jersey.

Na konci června 2003 se stal novým hlavním koučem Medvědů Mike Sullivan, otazník na brankářském postu měl pro nadcházející časy vyřešit zkušený Felix Potvin. Jenže svými výkony ho v souboji o post jedničky zcela zastínil nováček Andrew Raycroft. I přes slabší příspěvky od Thorntona a dalších útočníků skončil Boston druhý v konferenci, za což se přičítaly zásluhy především Raycroftovi, pozdějšímu vítězi Calder Trophy. Premiérová sezóna se povedla i Patricemu Bergeronovi (16+23). V přestupovém období navíc klub angažoval dvojici borců z Washingtonu, ofenzivního beka Sergeje Gončara a technicky zdatného forwarda Michaela Nylandera. Po skvělé základní části chtěli Medvědi dojít dál než v předchozích letech, v prvním kole vedli nad Montrealem už 3:1 na zápasy, jenže následovalo trpké zklamání v podobě tří porážek v řadě.

Během výluky mužstvo posílilo o veterány Briana Leetche a Alexeje Žamnova, kteří měli zaplnit mezery po odchodech Gončara s Nylanderem. Bohužel, oba spíš než s protivníky bojovali se zraněními. Nečekaný problém nastal i v brankovišti, protože Raycroft vypadal, jako by úplně zapomněl chytat. Tým klopýtal od prohry k prohře, vše navíc završil kamikadze Mike O`Connell. Ten si totiž usmyslel, že řešením nastalé situace bude výměna lídra a nejlepšího hráče Joea Thorntona. San Jose mu za něj poděkovali balíčkem hokejistů a mohli si mnout ruce. Zatímco Boston zabředl ve spodních patrech NHL, Thornton dotáhl Sharks do play off. Zároveň ve strhujícím finiši získal na úkor Jaromíra Jágra Art Ross Trophy, následně i Hart Trophy.

Po nečekaném pádu bylo třeba velkých změn. Medvědy měl pozvednou ex-detroitský Dave Lewis, nad nímž bděl nový generální manažer Peter Chiarelli. Šanci hájit branku dostal Tim Thomas, příchozí z finského Jokeritu Helsinky. S přestavbou byla připravena pomáhat i doslova největší předsezónní akvizice a budoucí kapitán, slovenský obránce Zdeno Chára. Krom něj přišel z Atlanty nedoceněný a velmi produktivní centr Marc Savard, očekávání doprovázela i celkovou pětku draftu Phila Kessela. Avšak smělé vyhlídky neměly dlouhého trvání, mužstvo skončilo stejně jako o rok dříve třinácté, navíc talentovaný Kessel musel čelit soupeři z nejzákeřnějších - rakovině. I přes těžkou nemoc vynechal pouhých 11 utkání, po zásluze byl oceněn Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji.

Ani Lewis se na lavičce Bostonu příliš neohřál, v létě ho nahradil Claude Julien, prosazující defenzivní taktiku. Hned na začátku sezóny přišel o jednoho z tahounů. Patrice Bergeron se stal obětí zákeřné hry philadelphského Randyho Jonese, který ho vrazil hlavou napřed na mantinel. I přes tuto ztrátu dokázali Bruins po delší době postoupit do play off, k čemuž vydatně přispěl Thomas, ale jako již tolikrát v minulosti se jim stal osudným Montreal Canadiens.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář