Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

St. Louis BluesTeam St. Louis BluesSt. Louis Blues

 

 

 

 Jedenáctého října 1967 se do St. Louis znovu vrátil hokej se značkou NHL. Po Pittsburghu a Philadelphii bylo St. Louis třetím městem, v němž se po dlouhých letech znovu začala hrát nejvyšší hokejová soutěž. "Orlové" ze sezóny 1934-35 byli od ročníku 1967-68 nahrazeni "Modrými", kteří si však určitě nepřáli dopadnout tak, jako jejich předchůdci. Tomu také Blues podřídili pečlivý výběr hráčů i vedení. Generální manažer Lynn Patrick angažoval na střídačku nadějného kouče Scotty Bowmana a při výběru jeho svěřenců měl více než šťastnou ruku. Blues fungovali řadu let vlastně jako farmářské mužstvo Chicaga Blackhawks a právě z Chicaga získali při rozšiřovacím draftu skvělého gólmana Glenna Halla, který se stal hlavním strůjcem nečekaných triumfů klubu ze středozápadu USA. St. Louis dále získalo z Toronta obránce Ala Arboura a z Rangers Reda Berensona, který 7. listopadu 1968 nastřílel Philadelphii šest branek, čímž vyrovnal rekord novodobé NHL. Tito hráči se stali základem úspěchů celého týmu.

  V úvodním zápase St. Louis remizovalo s Minnesotou 2:2, když první branku Modrých vstřelil Larry Keenan. V této sezóně skončilo sice ve své divizi až na třetím místě, ale sítem play off prošlo ze všech nových týmů nejlépe. Pouť Blues Stanley Cupem skončila až ve finále, kde proti Montrealu Canadiens neměli prakticky šanci. Pro druhou sezónu v NHL se Scotty Bowman, bývalý pomocný kouč Canadiens, porozhlédl po svých bývalých svěřencích a v jeho týmu se objevily dvě legendy, kdysi spoluhráči a přátelé, Jacques Plante a Doug Harvey. Posílení zadních řad přineslo klubu první divizní vítězství a opět účast ve finále play off, kde stejně jako loni podlehli Montrealu Canadiens. Individuálním úspěchem brankářské dvojice Hall - Plante byl zisk Vezina Trophy za nejméně inkasovaných branek v celé NHL. Také třetí sezóna byla veleúspěšná a po obhajobě divizního prvenství se Blues i potřetí za sebou probojovali do finále poháru. Tentokrát jim byl soupeřem klub Boston Bruins, ale ani ve třetí finálové účasti v řadě se St. Louis Blues nepodařilo zvítězit byť jen v jediném utkání.

  Během sedmdesátých let byl ústřední postavou celku Garry Unger, nejproduktivnější hráč klubu v letech 1972, 1973 a 1978. Za devět sezón nevynechal ani jediný zápas a získal tak tehdy ceněný titul "Železný muž". Starší hráči v týmu ovšem postupně stárli a odcházeli, zatímco mladí již nedosahovali kvalit svých předchůdců. Tým se začal zvolna propadat na dno výsledkové listiny. Zejména po odchodu Bowmana v roce 1971 se projevila důležitost kvalitního kouče, ale tím zatím nebyl ani Al Arbour, ani McCreary a ani Talbot, muži, kteří se na postu kouče během dvou sezón vystřídali. Změnu nepřinesl ani kouč Angotti, pod jehož vedením se St. Louis dokonce ocitlo na šesté příčce Západní divize sezóny 1973-74 a poprvé nepostoupilo do bojů o Stanley Cup.

  Po přechodu do nově vzniklé Smythe Division se jeho situace začala lepšit, ale častá výměna koučů, manažerů i hráčů přinesla klubu v letech 1978 a 1979 opět vyřazení z bojů o Pohár. To byl impuls ke zlepšení práce a manažeru Emille Francisovi se ve spolupráci s koučem Redem Berensonem podařilo dovést tým až k diviznímu prvenství v sezóně 1980-81. V St. Louis tehdy stavěli především na výkonech dvou mužů - brankáře Mikea Liuta a střelce Bernieho Federka, který byl osmkrát po sobě nejproduktivnějším hráčem mužstva.

  Přeskupení divizí a přechod Blues do Norris Division v roce 1981 měl za následek další zhoršení postavení týmu v ligové tabulce. V sezóně 1982-83 se v mužstvu objevil Václav Nedomanský, který zde odehrál 22 zápasů, ve kterých vstřelil dvě branky a zaznamenal devět asistencí, než se vrátil ještě v průběhu sezóny zpět do New York Rangers. Základ mužstva tvořili střelci Wayne Babych a Doug Gilmour, dělníci ledu Mike Zuke a Blake Dunlop, skvěle bojující Švéd Jorgen Pettersson či šest sezón nejtrestanější hráč mužstva Brian Sutter, nejstarší ze šesti bratrů, kteří působili v NHL, a také pozdější trenér týmu. St. Louis patřilo od poloviny osmdesátých let ke stálicím své divize a pravidelně v ní obhajovalo nejvyšší příčky. V play off se ale Blues už tolik nedařilo a jejich největším úspěchem byla účast v semifinále 1986 (St. Louis - Calgary 3:4 na zápasy).

  V roce 1988 provedl generální manažer Ron Caron výborný obchod s Calgary, když vyměnil obránce Roba Ramage a brankáře Ricka Wamsleyho za mladíčka s obrovskou chutí k hokeji, ale neznámými potenciálními možnostmi. Tím mladíčkem byl Brett Hull, který během učinkování v týmu Blues zaznamenal klubový rekord v počtu gólů a se svými 86 trefami v sezóně 1990-91 se zařadil hned za Waynea Gretzkyho v počtu branek vstřelených během jednoho ligového ročníku.

  Hull a Gretzky se poté v únoru 1996 dokonce stali spoluhráči, když Blues poskytli Los Angeles výměnou za Gretzkyho tři nadějné hráče a první volby v draftech 1996 a 1997. Krátce po příchodu do týmu St. Louis "Great One" pro zranění páteře nějakou dobu nehrál, ale i tak v této sezóně překonal hranici sta bodů. Bylo to po patnácté v jeho celkem osmnáctileté hokejové kariéře. Získáním Waynea Gretzkyho se podařilo manažerovi a trenérovi v jedné osobě, Mikeu Keenenovi, shromáždit v týmu Blues řadu kvalitních hráčů. Vždyť v mužstvu v té době působili Grant Fuhr, Chris Pronger, Al MacInnis, Charlie Huddy, Shayne Corson, Brett Hull, Craig MacTavish či Glenn Anderson.

  Všemi očekávané play off `96 začali Blues vítěznou sérií s Torontem, ve které si ovšem brankář Grant Fuhr zranil koleno. Superdramatickou sérii s Detroitem potom ve druhém kole rozhodlo až druhé prodloužení sedmého zápasu. Jedinou branku utkání vstřelil kapitán Red Wings Steve Yzerman. V duši Bretta Hulla a všech fanoušků St. Louis Blues zavládlo velké zklamání z promarněné příležitosti. To ještě umocnil Gretzkyho odchod do NY Rangers, naštěstí pro Blues kádr vzápětí posílil další vynikající centr, Pierre Turgeon.

  V následujících třech sezónách Bluesmani pokaždé postoupili do play off, vždy se však ke své smůle střetli s pozdějším vítězem Stanley Cupu. V roce 1997 je vyřadil v prvním kole Detroit, totéž se opakovalo o rok později v kole druhém. Před sezónou 1998-99 navíc ze St. Louis odchází Brett Hull, za kterého se ovšem jako dostatečná náhrada ukázal být Slovák Pavol Demitra, který ve spolupráci s Turgeonem získal v základní části osmdesát devět bodů. Také díky této dvojici dokázali Blues v play off `99 v souboji s Phoenixem vstát z mrtvých a otočit sérii z 1:3 na 4:3 ve svůj prospěch. Potom ovšem narazili na Dallas a na "svého" Bretta Hulla. St. Louis kladlo pozdějšímu šampiónovi tuhý odpor, ale nakonec podlehlo 2:4 na zápasy.

  Výkonnostní vzestup Blues pokračoval v ročníku 1999-2000. Tým hned od počátku sezóny předváděl výborné výkony, za celou základní části prohrál dohromady pouze dvacet utkání a s celkovým součtem sto čtrnácti bodů získal President`s Trophy. Úspěchy mužstva posléze podtrhl ziskem Norris Trophy a Hart Trophy kapitán Pronger. Bohužel v nejdůležitější okamžik celé sezóny, tj. v úvodním kole play off, přišla na tým krize. Žraloci ze San Jose proti favoritovi zabojovali na hranici svých možností a v sedmizápasové bitvě St. Louis vyřadili.

  Také v dalším ročníku patřili Bluesmani ke špičce NHL. Titul vítěze základní části sice neobhájili, znovu ale nasbírali přes sto bodů. Tým navíc před play off posilnili Keith Tkachuk a Cory Stillman, což dohromady s Prongerem, MacInnisem, Turgeonem, Youngem, Demitrou a dalšími dalo pořádnou sílu. A Blues svoje vysoké ambice potvrdili činy, když se poprvé od roku 1986 dostali až do finále konference. Tam už nestačili na Colorado, pozdějšího vítěze Stanley Cupu (St. Louis - Colorado 1:4).

  I přes tento úspěch zavládl v St. Louis spíše pocit zklamání, což přimělo generálního manažera Blues Larryho Pleaua k několika významným změnám. Aby nahradil Turgeona, jenž zamířil do Dallasu, získal z Edmontonu zkušeného Douga Weighta. Novou smlouvu na 8,3 mil. dolarů podepsal Keith Tkachuk. Změny nastaly i na brankářském postu. Roman Turek byl vyměněn do Calgary a opačným směrem se stěhoval Fred Brathwaite. 

 

  Samozřejmě, že nějakou dobu trvalo, než se Blues sehráli. Zpočátku se jejich hráči spíše trápili a leccos zavinily i ne zrovna přesvědčivé výkony obou brankářů - Brenta Johnsona a Freda Brathwaitea. Trenér Joel Quenneville zkoušel mužstvo povzbudit častými změnami v sestavě. Sotva se našel útok, který by jeden zápas dohrál ve stejném složení. Blues se na každé vítězství hodně nadřeli a příliš často nechávali body ligovým outsiderům. Chris Pronger nebyl tím obvyklým vůdcem a Weighta s Tkachukem trápily zdravotní potíže. Ani v play off se St. Louis nevedlo lépe. V prvním kole sice v pěti zápasech zdolalo Chicago, ale vzápětí stejným poměrem podlehlo budoucímu pohárovému vítězi Detroitu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář