Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

NY IslandersTeam New York IslandersNY Islanders

 

 

 

NY Islanders přišli do NHL při rozšíření ligy a spolu s Atlanta Flames začali jako nový člen poprvé hrát v sezóně 1972-73. Ve své nováčkovské sezóně se Islanders zmohli jen na 12 vítězství a zisk 30 bodů, ale pak nastal čas mazaného generálního manažera Billa Torreyho, bývalého jednatele klubu California Seals, který také do NHL přešel při rozšiřování ligy a výkony Islanders šly prudce nahoru. Po ročníku 1972-73 přijal na místo hlavního trenéra Ala Arboura.

Manažer Bill Torrey a trenér Al Arbour dokázali promyšleně získávat jednoho nadějného hráče za druhým a postupně tak vybudovali jeden z nejsilnějších klubů NHL. Základem týmu byla skvělá brankářská dvojice Glenn Resch a Billy Smith, který je dokonce se svými 17 sezónami v dresu Islanders klubovým rekordmanem v počtu odehraných ročníků. Bojechtivý Billy Smith byl téměř neznámý brankář, kterého si Torrey vybral v roce 1972 při draftu pořádaném v souvislosti s rozšířením NHL o kluby WHA. Smith má dodnes mezi brankáři Islanders na svém kontě nejvíce vítězných zápasů (304). K těmto základním pilířům získali Ostrované nejprve talentovaného mladičkého obránce Denise Potvina, budoucího kapitána a srdce i duši celého týmu. Dále rváčského útočníka jménem Clark Gillies a nápaditého středního útočníka Bryana Trottiera, do útoku nezdolného hráče a výtečného střelce Mikea Bossyho z QMJHL (Quebec Major Junior Hockey League), Kena Morrowa, Johna Tonelliho, Boba Nyströma, Brenta Suttera a mnohé další. Tedy hráče, kteří byli hlavními esy při zteči hokejového trůnu NHL.

Tito hráči, ve své době největší stálice celé soutěže, ale nemohli přímo vytvářet finanční prostředky, a tak se klub, ač jeden z nejlepších v NHL, ocitl po sezóně 1977-78 na pokraji finančního krachu. Naštěstí se ale konec klubu podařilo odvrátit a hráči se v sezóně 1978-79 vypjali k výkonu, který je dovedl na první místo základní části NHL. V play off se jim už tolik nedařilo, byť postup do semifinále (už čtvrtý) jistě nelze pokládat přímo za neúspěch.

V sezóně 1979-80 pak sice v základní části NHL nezvítězili, ale ve Stanley Cupu triumfovali a poprvé ve své historii zvítězili. Po čtyřiceti letech se tak pohár opět stěhoval do New Yorku. Hráči Islanders vytvořili útočný šik takové síly, že byl schopen svrhnout tým Montreal Canadiens z panovnického stolce NHL. Montreal Canadiens usilovali v té době o pátý Stanley Cup za sebou, ale Islanders jako vítr prosvištěli všemi čtyřmi sériemi, včetně vítězného finálového souboje s Philadelphií. "Věřím pouze v energický a iniciativní způsob boje", prohlásil Al Arbour, trenér Ostrovanů z Long Islandu. K taktice dotěrné, útočné hry, která soupeře nutí k chybám, přidal více kombinace a udělal z Islanders nejlepší celek první poloviny osmdesátých let. V dalších třech sezónách si vedli ještě úspěšněji a k obhajobě poháru připojili i dvojí vítězství v základní soutěži NHL. Po čtvrtém zisku Stanleyova poháru pozval prezident Ronald Reagan Islanders do Bílého domu. Brankář Smith mu při té příležitosti předal hokejku s nápisem: "Touš přese mne neprojde." Šance vyrovnat rekord Canadiens v zisku pěti Pohárů za sebou unikla Islanders jen o vlásek. V ročníku 1983-84 se dostali až do finále, zde ale prohráli s týmem Edmonton Oilers.

Od další sezóny začal pomalý pád týmu na nižší příčky tabulky. Unavený Trottier a Potvin už nedokázali odvádět výkony ze začátku let osmdesátých a ostatní hráči, s výjimkou stále skvělého Bossyho, dosahovali stěží průměrných výkonů. Odchod trenéra Arboura v roce 1986, absence Bossyho v sezóně 1987-88 kvůli trvalým bolestem v zádech a společný konec kariéry s Potvinem před sezónou 1988-89, to byly tři těžké rány osudu, z nichž se Islanders nedokázali vzpamatovat. Bossy, donucený k předčasnému odchodu z ledové plochy, zůstává dodnes v čele seznamu nejlepších klubových střelců s počtem 573 nastřílených branek. Po odchodu těchto hráčů mužstvo nikdo výrazně neposílil a základy úspěšné hokejové dynastie se začaly bortit.

Blížící se temné časy potvrdila další sezóna až příliš drasticky. Trenér Arbour se sice v průběhu ročníku 1988-89 vrátil, ale ani on nedokázal od klubu odvrátit druhou potupu jeho historie. Po šestnácti letech se Islanders propadli opět na samé dno ligové tabulky a od absolutně posledního místa je zachránila jen jediná výhra, o kterou byli lepší než nejhorší Quebec. Znamenalo to pro ně pochopitelně vyřazení z bojů o Stanley Cup (po patnácti letech) i změny v hráčském kádru. Trottier jako volný hráč podepsal smlouvu s Pittsburghem Penguins. Tento borec se mimochodem stal - a dosud je - rekordmanem NY Islanders v počtu bodů, když jich nasbíral celkem 1353. Pro ilustraci uveďme, že v době svého odchodu měl Trottier více než padesát bodů náskok na druhého nejlepšího Ostrovana, Pata LaFontainea.

Devadesátá léta jsou pro Islanders ve znamení totálního ústupu ze slávy. Už v sezóně 1990-91 skončilo mužstvo na posledním místě Patrickovy divize. Pat LaFontaine tehdy získal 85 bodů a druhý hráč týmové tabulky 56 bodů. Nás sice může těšit, že tím druhým mužem byl David Volek, ale ani to Islanders k postupu do play off nepomohlo. Velkým překvapením byla v sezóně 1991-92 LaFontaineho výměna do Buffala za Pierrea Turgeona.

Také v dalších letech se situace u Islanders nějak výrazně nezměnila, pouze v roce 1993 se Ostrované dostali do finále konference. Nic nezachránil ani excelentní slovenský střelec Žigmund Pálffy, kterého dobře doplňoval další odchovanec československého hokeje, Robert Reichel. Mužstvo totiž ke konci dekády posílaly stále více do kolen poněkud zvláštní metody svým způsobem proslulého generálního manažera Mikea Milburyho, který nechal odejít například Tommyho Sala, Trevora Lindena, Bryana Smolinskiho a nakonec i útočné duo Reichel - Pálffy. S kádrem plným levných mladíků a rváčů se pak úspěchy samozřejmě dostavit nemohly, byť Milbury angažoval a zase vyhazoval jednoho trenéra za druhým.

Pověstné světlo na konci tunelu zažehl pro skalní příznivce Islanders až příchod nových majitelů klubu v roce 2000. "Šílený Mike", jak je v zámoří přezdíván generální manažer Milbury, konečně dostal do rukou potřebné finance a mohl začít budovat zcela nové mužstvo. To již do sezóny 2000-01 vstupovalo poměrně sebevědomě, byla z toho ale pouze další katastrofa. Ostrované skončili na posledním místě Východní konference, což samozřejmě znamenalo, že se již posedmé v řadě neprobojovali do play off. Celá situace nemohla skončit jinak než rozvázáním pracovního poměru s hlavním koučem Butchem Goringem, na jehož místo byl jmenován bývalý asistent trenéra Boston Bruins Peter Laviolette.  

Jelikož na Long Islandu úspěch opravdu potřebují, vrhlo se vedení klubu v létě 2001 na velké nákupy. Přišly megahvězdy Alexej Jašin a Michael Peca či zkušení veteráni Ken Sutton, Garth Snow a Chris Osgood. Kvality kontraverzního ruského útočníka ocenili majitelé Islanders nejlepší smlouvou v dějinách klubu. Astronomická částka zněla na 87,5 mil. dolarů za deset let věrných služeb. Všechny tyto nákladné investice se v novém ročníku velmi vyplatily a po sedmileté pohárové absenci se fanoušci Islanders konečně dočkali postupu do Stanley Cupu. Nebýt stejně houževnatých hráčů Toronta, mohli mít ze svých hochů radost nejen v prvním kole play off.

V úvodu sezóny 2002-03 citelně chyběl kapitán Peca, čerstvý držitel Selke Trophy pro nejlépe bránícího forvarda, který si doléčoval zranění z předešlého play off a do hry naskočil až po šesti týdnech. Tou dobou se Isles pohybovali ve spodních patrech NHL, ale po jeho návratu nastal vzestup, jenž vyvrcholil osmou příčkou a postupem do vyřazovacích bojů. Ovšem Ottawa Senators, vítěz President’s Trophy, byl nad jejich síly, série trvala jen pět utkání. Přesto se fanoušci radovali, dvakrát po sobě sledovali pohárové boje, o tom si dříve mohli nechat jen zdát. Proto překvapilo nejen je, když Milbury odvolal trenéra Laviolettea a přivedl nezkušeného Stevea Stirlinga.

Následující rok pod Stirlingovým vedením dosáhl tým naprosto shodného výsledku - osmé místo na východě a vyřazení v prvním kole po pěti zápasech, tentokrát od Tampy Bay. Během výluky odešel Peca, také trojice nejlepších obránců Adrian Aucoin, Roman Hamrlík a Kenny Jönsson. Novým kapitánem se stal Jašin, jenže ani on, ani ostatní příchozí hráči nedokázali mužstvo dovést k dalšímu postupu do play off. Stirling skončil ještě během sezóny, manažer Milbury rezignoval po jejím skončení. Nástupcem se stal Neil Smith, jenž ale v manažerském křesle vydržel pouhých 46 dní, než ho za zvláštních okolností vystřídal sedmatřicetiletý Garth Snow, brankářská dvojka Islanders a čerstvý hokejový důchodce. Jeho prvním krokem bylo předložení gigantické smlouvy na 15 let pro Ricka DiPietra, kterému kryl v předchozích letech záda.

Začala nová éra klubu, jejíž základy měly stát právě na DiPietrovi, mladém, sebevědomém gólmanovi, jedničce draftu 2000. A hrát se mělo podle not Teda Nolana, bývalého držitele Jack Adams Trophy pro nejlepšího trenéra. Dlouhou dobu kráčeli Ostrované vstříc vyřazovacím bojům, jenže koncem základní části přišla krize a k lepším výkonům nepomohla ani posila z Edmontonu Ryan Smyth. Zranil se DiPietro, za brutální zákrok na Ryana Hollwega byl na neurčito suspendován Chris Simon.

Díky čtyřem výhrám v posledních čtyřech zápasech nakonec Islanders do vyřazovacích bojů přece jenom proklouzli, znovu z osmého místa, na kterém se umístili s jednobodovým náskokem před Torontem. V brance zářil náhradník Wade Dubielewicz, skvěle si počínal čtyřicetigólový Jason Blake. Nad Long Islandem zavládl smutek až po dalších pěti zápasech, které poslaly do dalšího kola suverénní Buffalo. Snow o prázdninách vyplatil z kontraktu nevýrazného Jašina, jinam se stěhovala i řada dalších opor. Postupně byly angažovány posily v čele s Billem Guerinem, zkušeným střelcem, který byl zároveň při nástupu jmenován jedenáctým kapitánem v historii klubu. Ovšem už během jara 2008 bylo jasné, že na okamžik, kdy povede své spoluhráče na led pohárových bojů, si ještě minimálně rok počká.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

smutek

(floyd, 2. 7. 2009 18:32)

jojo isles to je hruza fandim jim snad asi uz od malicka,ale co se tam deje posledni roky to hruza a des.sice je pekne ze maji Tavarese,ale sam tam asi hovno zmuze.volne hrace taky nemaji zadne,skvely ulovek:)to roloson skoro 40 lety golman.to je k vyzvraceni tenhle pristup,asi uz nikdy neprijde doba vytezstvi