Team Carolina Hurricanes
Nová etapa klubu Hartford Whalers začíná datem 6. května 1997, kdy jejich šéf Peter Karmanos oficiálně oznamuje dohodu s Raleigh City a během následujících čtyř měsíců přesouvá klub se vším všudy z Hartfordu (Connecticut) do Raleigh (North Carolina). 16. června 1997 na tiskové konferenci oficiálně představili svoje nové barvy a logo klubu Carolina Hurricanes. Přípravný kemp otevřeli 8. září 1997 v Greensboro (v hale Greensboro Coliseum), kde také svoji první sezónu odehráli.
Carolina se během sezóny odhodlala k několika odvážným výměnám, během nichž přišla o některé dlouhodobé opory, jakým byl brankář Sean Burke nebo útočník Geoff Sanderson. Přesto ji však zůstalo dost skutečných osobností, které svými výkony dělaly „novému“ klubu čest. Opravdovou hvězdou týmu byl reprezentační útočník Kanady z OH v Naganu Keith Primeau, který společně s finským reprezentantem Sami Kapanenem obsadil první místo v bodovém hodnocení hráčů týmu a to naprosto shodným výsledkem 26 gólů a 37 asistencí. Mezi těmito borci si také zahrál univerzální Robert Kron, který jako již tradičně odváděl velký kus nevděčné černé práce. Post brankáře si na chvíli vyzkoušel i slavný Kirk McLean, přesto však zůstal v pozici brankářské jedničky skvělý Trevor Kidd.
Hokejisté Caroliny se stali obrovským překvapením sezóny 2001-02. Ze své domácí haly udělali nedobytnou tvrz, do které přijížděli všichni soupeři s největšími obavami. Zatímco o útok se Hurricanes bát nemuseli (Francis, Brind`Amour, Kapanen, O`Neill, Cole, Battaglia), v obraně byli nuceni udělat nějaké změny. Jednou z nich byla výměna ofenzivně laděného beka Ozolinše na Floridu, odkud za něj přišel obránce Hedican a bránící centr Kevyn Adams. Ze St. Louis získali neústupného Seana Hilla. Úctyhodné výkony jim zajistili vítězství v Jihovýchodní divizi, ale to všechno bylo nic v porovnání s úspěchem v play off. Důraznou hrou založenou na vynikajících výkonech obou brankářů (Irbe, Weekes) se postupně přes New Jersey, Montreal a Toronto probojovali až do finále Stanley Cupu. Ani v něm se neztratili, a i když nevyhráli, nadělali hvězdám Detroitu velké starosti. Nečekaný úspěch zvedl novou vlnu zájmu o hokej v Severní Karolíně, prodejnost vstupenek vykazovala rekordní čísla, fanoušci chtěli vidět svůj tým vítězit, jenže... Co se nepovedlo Mauriceovi, dokázal Laviolette. Po dvou prohraných zápasech v prvním kole na ledě Montrealu se nebál postavit do branky místo celosezónní jedničky Martina Gerbera absolutního nováčka Cama Warda. Asi ani sám netušil, že tím postavil základní kámen k zisku Stanley Cupu. Cestou do finále Hurikáni smetli ještě New Jersey a v sedmizápasové bitvě si poradili i s Buffalem. Poslední překážkou byli Olejáři z Edmontonu. Vyrovnaná série dospěla k rozhodujícímu sedmému klání, domácí Canes v něm měli podporu našlapaných ochozů, když počet fanoušků přesáhl kapacitu haly. Misku vah na stranu Caroliny definitivně převážila trefa nesoucí podpis českého beka Františka Kaberleho a v Raleighu vypukly oslavy. Fantastický Cam Ward obdržel zaslouženě Conn Smythe Trophy. Rodák ze Sherwood Park byl prvním gólmanem - nováčkem, který získal ocenění od dob filadelfského Rona Hextalla v roce 1987. Navíc se těšil i ze Stanley Cupu, což dokázal ze zelenáčů s maskou naposledy Patrick Roy z Montrealu (1986). Eric Staal vyhrál kanadské bodování play off. Znovuzrozený kapitán Rod Brind’Amour byl oceněn Selke Trophy, kterou si rezervoval i pro další ročník. Ovšem pokles formy se nevyhnul hvězdám Staalovi s Wardem a i kvůli tomu uniklo Hurikánům v roce 2007 play off o čtyři body, v sezóně 2007-08 dokonce o pouhé dva. 
Sezónu 1997-98 ukončili Hurricanes s bilancí 33-41-8. V Severovýchodní divizi skončila Carolina šestá se 74 body, ve Východní konferenci devátá a v lize se umístila na sedmnáctém místě. Klub se tak pošesté za sebou (poprvé jako Carolina Hurricanes) nedostal do bojů o Stanley Cup, když byl již počtvrté v řadě vyřazen až v posledním týdnu sezóny.
Obdobně to vypadalo i v ročníku 2000-01. Tentokrát ale Hurikáni, posíleni o takové borce jako Rod Brind`Amour nebo Sandis Ozolinš, do play off na poslední chvíli proklouzli. Při rovnosti bodů s devátým Bostonem to sice bylo pouze díky vyššímu počtu výher, i tak se ovšem v Raleighu slavilo. Radost však netrvala dlouho. Ne že by se snad čekalo, že Carolina v prvním kole přes obhájce Stanley Cupu z New Jersey přejde, ale způsob, jakým obránce Devils Scott Stevens vyřadil ze hry nejprve mladíka Shanea Willise a potom i kapitána týmu Rona Francise, mírně řečeno rozladil mnoho příznivců Hurricanes.
Hned následující ročník znamenal sešup až na samotné dno NHL, kam Hurricanes odsoudil zisk pouhých 61 bodů. Arturs Irbe totálně ztratil formu, podle statistik byl nejhorším gólmanem celé ligy. Do další sezóny tak nastoupil jako jednička mezi tyčemi Kevin Weekes a většinou to byl on, kdo držel spoluhráče nad vodou, bídu ofenzívy dosvědčují i čísla nejproduktivnějšího hráče mužstva pro sezónu 2003-04: Josef Vašíček (19+26). V konečném součtu na play off opět nedosáhli. To už ovšem v týmu nebyl kapitán Ron Francis, který odehrál poslední zápasy kariéry v dresu Toronta a ani na lavičce nestál Paul Maurice, první trenér v historii Hurricanes, jehož během prosince nahradil Peter Laviolette, bývalý kouč NY Islanders.
Ale všechno zlé je pro něco dobré. Špatné časy přinesly Hurikánů možnost vysoké volby v draftu, a tak mohl generální manažer Jim Rutherford v roce 2003 vyřknout jméno Eric Staal. Během výluky Staal dozrával na farmě v Lowellu a do nové, ofenzivní NHL přišel v životní formě. Stal se jedním ze sedmi hráčů soutěže, kteří překonali 100 bodů, vůbec prvním v dresu Hurricanes a především on dotáhl Carolinu po třech letech do vyřazovacích bojů, kam postoupila ze druhého místa v konferenci.
